Nepsala jsem pěkně dlouho!
Ale za tu dobu jsem se naučila spoustu věcí, který mi zabíraly dost času, takový pletení je fakt záhul a nedá se u toho datlovat, přečetla jsem všech 14 dílů Angeliky, změnila milovaný job, přestěhovala se a chystám další stěhovnání, koupila si naprosto vychytaný kolo a zbavila se téměř veškerého přivdaného příbuzenstva.
Ale jelikož je má práce značně nekreativní a myšlenkově plochá a probíhá v cizím jazyce, předpokládám, že psaní blogu by mi mohlo pomoct... Navíc každý den skýtá mnoho tragikokomických výstupů, o něž se musím podělit.
Bráchovi se narodilo před měsícem třetí děcko, tak dnes byly křtiny. Velká sláva, všichni jsme se vyfikli, akorát R. dorazil lehce pomačkán, pač mu nežehlím košile a opomněla jsem mu přibalit několikrát ztracený a znovunalezený snubák, za což mě sprdl, jelikož se asi bojí že by ho široká rodina bez snubáku považovala za nekompetentního ke sdílené žranici. Na žranici byla pozvána i moje úděsná babka. Babka je úděsná mnohovrstevnatě. Byla múzou Werichovi při psaní Lakomé Barky. Nemeje se a raduje se z toho, že má nejnižěí účty za stočné z celého města, ráda bufetí v kontejnerech u hřbitova a nabádala k tomu i nás, když jsme byly malá dítka. Kdo nebyl vhozen do hřbitovního kontejneru za účelem vylovení rozbitého struhadla a nestrávil pak noc klapajíc se strachy, že příslušná mrtvola si pro své sprostě ukradnuté struhadlo přijde, nepochopí úděsnost mé babky. Má babka má úžasnou schopnost lichotek: Maruško, máš krásný kabátek, ale už ti bude malej, tlóstneš!" Nebo: "Verunko, ty vypadáš dobře, přibralas?" "Ripard už má třetí pivo a čtvrtej zákusek, není to moc??" "Vaše maminka asi miluje tam toho pána víc, než vašeho tatínka."
Jakékoli blížící se setkání s babkou vyvolává sázky, koho poctí komplimentem či přiblblou poznámkou tentokrát. Babka nás opravdu všechny štve a jediný, kdo s ní umí zatočit, je nejmladší brácha: "Štěpánku, máš novej foťák, nerozhazuješ moc peníze? "Babi, to jsem si vyrobil sám ze zbytkových součástek, naučili nás to v robotice."
Dneska jsem tedy narvali babku do auta, do sedadadla ji přikurtovali francouzskou berlí a babka se zdála být potichu. Než jsme vylezli ven. Sotva jsme se vylodili před chrámem, ještě jsem si ani nestihla uhladit své slušivé šatičky a popotáhnout silonečky, když mě zezadu střelila přesně mířená poznámka: "Martičko, zdá se mi, že tlóstneš." Nedala jsem se: "Toto je velmi nevhodná a neslušná poznámka a nepřeju si, abys mi něco takovýho říkala!" Bum. Babka: "Ale mě se to líbí!" Hovno leda. Babka babkovitá nezklamala. Přesně si zapamatovala, kolikrát si Ripard přidal polívky a že já se vybavuju a flirtuju se švagrem a že tamta má moc krátkou sukni a tamten chodí kouřit a maso bylo tuhý. Na závěr selanky si babka sesbírala ubrousky a zabalila si do nich tu koláček, tam špičku a ještě kousek řízečku a šup s tím do prvorepublikové kabelečky. Já jsem mezitím v pravidelných intervalech odbíhala na záchod a kontrolovala v záchodovém zrcátku své přibývající špeky, jenže ať jsem dělala, co jsem dělala, zrcátko mi zobrazilo jen obličej, takže jsem ze samého stresu vypila pár martini a zajedla to kremrolemi s tlačenkou.
Ačkoli jsem se už tolika příšerných příbuzných zbavila, babka vytrvá, babka vše vydrží! Jak by né, když nekouří, nepije a živí se jen plody zahrady a včerejším chlebem. Pere v dešťovce a k Vánocům mi dala stylový diář z roku 67.